Ráno,
pokud jsou všechny stromy ještě obvázané
a věci nedotknuty,
mezi dvěma topoly anděl se vznáší,
v letu dospává.

(Jan Skácel, Co zbylo z anděla, 1960)

V roce 2007, po prvním kole přijímacích zkoušek (tedy po celodenní akci, kdy člověk vidí spoustu prací různé kvality a námětů), mi v hlavě zůstala jedna knížka. Barevné snímky prolínající se s básněmi Charlese Baudelaira. Ve fotografiích byla obsažena naléhavost, existenciální prožitek a hledání krásy jako jediného opravdového smyslu umění. Po druhém kole se mi ke knížce přiřadil i autor a snímky v ní obsažené do velké míry předznamenaly jeho další tvůrčí směřování a můj průběžný zájem o jeho tvorbu. Marcel Stecker je na Katedře fotografie svým způsobem rarita. Jako jeden z mála nepropadl současným trendům propojování různých médií. Pracuje výhradně s fotografií, což mu umožňuje koncentraci na všechny problémy a otázky, které fotografie za doby své existence vyvolávala a vyvolává; k tomu se váže i promýšlení klíčových textů z teorie a dějin fotografie a umění obecně. Celý tento intenzivní zájem v podtextu ukrývá základní otázku, do jaké míry a jakým způsobem je nemanipulovaná fotografie schopná poskytnout autorovu reflexi reálného světa a zprostředkovat ji divákovi, jakým způsobem do ní vložit nadčasové poselství krásy, duchovna, ideálu. Možná je někde v pozadí přítomná úvaha o proporcích, tedy nejen ve smyslu velikosti (i když jedna letošní Steckerova práce analyzovala, jakým způsobem proporce díla a poměry stran ovlivňují interpretaci díla), ale spíše o vyvážených proporcích v lidském bytí. Z mnoha cest, které si fotograf může zvolit k vytvoření uceleného díla, si Stecker většinou volí tu komplikovanější. Vizi, kterou v sobě nese, dlouho promýšlí, prožívá a hledá ten správný způsob zachycení. Realizaci – tedy fotografování, výběr i adjustaci – neuspěchává, nechává své představy vykrystalizovat. Čas nehraje roli. Obraz své letošní klauzurní práce, tedy snímky nenápadných, často přehlížených předmětů, skrze něž je ale možné zažít vesmír – tedy universum – v celé jeho
jednotě a velikosti, měl Marcel v mysli jasně daný rok před klauzurami, a bylo obtížné nalézt ty správné předměty a ten správný způsob nasnímání, aby byla původní vize naplněna. S výstavou Menší andělé to bylo podobné. Byl to pro mne zajímavý rok, bavit se o různých možnostech, o různých fotografiích, konceptech…; zvažovat, jak jednotlivé snímky mohou různě působit. Výsledkem dlouhého procesu je křehká výstava, která by mohla mít podtitul o světle, nebo spíše o otisku světla, který zůstane v naší paměti. Je tisíckrát napsané, že světlo je klíčové pro fotografii, že to je hlavní tvárný prvek... Fotografie je zhmotněním světla. A v případě vystavených fotografií světelné paprsky, odlesky či jeho prchavá stopa, dodávají prostým výjevům nádech transcendentna. Jsou jakousi barevnou analogií snímků jednoduchých předmětů z letošního jara. Nedílnou roli pro celkový charakter výstavy hraje prostor Galerie Velryba. Přeměna dispozic důvěrně známého prostoru galerie v nové, tajemné místo jakoby symbolizovala smysl umění samotného. Umožnit procítit nový, nadskutečný prožitek.

Helena Musilová, říjen 2010