Ráno, (Jan Skácel, Co zbylo z anděla, 1960) V roce 2007, po prvním kole přijímacích zkoušek (tedy po celodenní akci, kdy člověk vidí spoustu
prací různé kvality a námětů), mi v hlavě zůstala jedna knížka. Barevné snímky prolínající se s básněmi Charlese Baudelaira. Ve fotografiích byla obsažena naléhavost, existenciální prožitek a hledání krásy jako jediného opravdového smyslu umění. Po druhém kole se mi ke knížce přiřadil
i autor a snímky v ní obsažené do velké míry předznamenaly jeho další tvůrčí směřování a můj
průběžný zájem o jeho tvorbu.
Marcel Stecker je na Katedře fotografie svým způsobem rarita. Jako jeden z mála nepropadl
současným trendům propojování různých médií. Pracuje výhradně s fotografií, což mu umožňuje koncentraci na všechny problémy a otázky, které fotografie za doby své existence vyvolávala a
vyvolává; k tomu se váže i promýšlení klíčových textů z teorie a dějin fotografie a umění obecně.
Celý tento intenzivní zájem v podtextu ukrývá základní otázku, do jaké míry a jakým způsobem je
nemanipulovaná fotografie schopná poskytnout autorovu reflexi reálného světa a zprostředkovat
ji divákovi, jakým způsobem do ní vložit nadčasové poselství krásy, duchovna, ideálu. Možná je
někde v pozadí přítomná úvaha o proporcích, tedy nejen ve smyslu velikosti (i když jedna letošní
Steckerova práce analyzovala, jakým způsobem proporce díla a poměry stran ovlivňují interpretaci
díla), ale spíše o vyvážených proporcích v lidském bytí.
Z mnoha cest, které si fotograf může zvolit k vytvoření uceleného díla, si Stecker většinou volí tu
komplikovanější. Vizi, kterou v sobě nese, dlouho promýšlí, prožívá a hledá ten správný způsob
zachycení. Realizaci – tedy fotografování, výběr i adjustaci – neuspěchává, nechává své představy
vykrystalizovat. Čas nehraje roli. Obraz své letošní klauzurní práce, tedy snímky nenápadných,
často přehlížených předmětů, skrze něž je ale možné zažít vesmír – tedy universum – v celé jeho Helena Musilová, říjen 2010 |